Interrupce cizinkám z EU: ano nebo ne?
Slovenka s dlouhodobou prací v ČR přišla do jiného stavu. Rozhodla se pro interrupci. Jaké však bylo její překvapení, když ji ve třech nemocnicích za sebou odmítli provést interrupci s odkazem na zákon o umělém přerušení těhotenství. Podle § 10 tohoto zákona se totiž umělé přerušení těhotenství neprovede cizinkám, které se v České socialistické republice zdržují pouze přechodně." Pokud vás překvapuje ona socialistická republika, je to proto, že ustanovení týkající se interrupcí cizinek je v zákoně již od roku 1986. Jenže podle názoru naší kanceláře nemocnice ženu odmítnout neměli.
Umělé přerušení těhotenství je diskutabilním tématem v rámci celé Evropy. V důsledku názorové nejednoty členských států dosud neexistuje žádné nařízení, směrnice ani jiný závazný právní předpis, na základě něhož by Evropská unie harmonizovala otázku týkající se potratů. Přesto však je podle Kanceláře Ombudsmana pro zdraví odmítnutí nemocnic vykonat interrupci slovenské státní příslušnici bez trvalého pobytu v ČR jednoznačně v rozporu s právem Evropské unie.
Zástupci nemocnic si totiž neuvědomili fakt, že EU považuje podle Ustanovení čl. 60 Smlouvy o ES, dnes čl. 57 Smlouvy o fungování EU a následného judikátu Soudního dvora Evropské unie ze 4. října 1991 umělé přerušení za službu (1). V souvislosti s tím se na umělé přerušení těhotenství vztahuje i jedna ze základních svobod, a to sice svoboda usazování a volný pohyb služeb uvnitř EU pro státní příslušníky členských států. Čl. 18 Smlouvy o fungování EU pak stanovuje, že jakákoliv diskriminace z důvodů státní příslušnosti v této oblasti je zakázána. Samozřejmě až na výjimky. Mezi ně patří především odůvodněný kvalifikovaný veřejný zájem neekonomického charakteru, typicky tedy veřejný pořádek či bezpečnost a ochrana veřejného zdraví. O žádné z těchto výjimek nelze ve vztahu k interrupci uvažovat.
Zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství v platném znění, kterým se zdravotnická zařízení řídila, je dlouhodobě kritizován odbornou veřejností jako zastaralý a neodpovídající standardům současné medicíny. Od jeho nabytí účinnosti, tj. téměř před třiceti lety, nebyl ani jednou novelizován.
Dá se s tím vůbec něco dělat? Předpis odporující právu EU nebude automaticky zrušen, jak by se mohli mnozí domnívat. V první řadě jsou orgány státní správy a soudy povinny neaplikovat právní ustanovení, které by mohly být v rozporu s primárním právem EU. Naši argumentaci je tedy možné využít ve stížnosti, kterou by se případně rozhodla odmítnutá žena podat k vedení nemocnic, tak i případně posléze k jejich zřizovateli.
Pro to, aby mohlo být zastaralé ustanovení zrušeno, musel by ten, do jehož ústavních práv bylo zasaženo – v našem případě tedy ona odmítnutá žena, podat po vyčerpání všech opravných prostředků ústavní stížnost. Je rovněž oprávněna domáhat se u vnitrostátních orgánů náhrady škody způsobené porušením práva EU.
Pokud se osoba, do jejíchž práv bylo zasaženo, nechce za svá práva brát, je jedinou další cestou ke zrušení předpisu či nápravě právního řešení vlastní iniciativa ústavních činitelů České republiky.
(1) Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze 4. října 1991 ve věci The Society for the Protection of Unborn Children Ireland Ltd v Stephen Grogan a další praví, že „lékařské ukončení těhotenství, prováděné v souladu s právními předpisy státu, ve kterém se provádí, se považuje za službu ve smyslu článku 60 Smlouvy o ES.“