Na vydání své zdravotní dokumentace pacient  právo nemá. Dokumentace musí být archivována ve zdravotnickém zařízení, které ji pořídilo. Pacient ovšem má ze zákona právo:

• Na kopie, opisy či výpisy z této dokumentace.  Pokud o ně požádá, musí mu být pořízeny nejdéle do třiceti dnů od podání žádosti. Pacient je ale povinen uhradit náklady spojené s pořízením kopie nebo výpisu.
• Na poskytnutí všech informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci nebo v jiných zápisech, které souvisí s jeho zdravotním stavem.
• Na náhled do své zdravotnické dokumentace a dalších zápisů, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu.
• Určit osoby, které mohou být informovány o jeho zdravotním stavu. Zároveň může zvolit, které informace budou zvoleným osobám poskytovány a zda mohou také nahlížet do zdravotní dokumentace a dalších zápisů souvisejících se zdravotním stavem pacienta nebo si z nich pořizovat kopie či výpisy. Povolení může pacient kdykoli odvolat.
• Vyslovit zákaz poskytovat komukoli informace o jeho zdravotním stavu. Tento zákaz může pacient kdykoli odvolat.

V zájmu pacienta však může zdravotnické zařízení odmítnout vydat například zákonným zástupcům či opatrovníkům informace ze zdravotnické dokumentace, které se vztahuji k podezření na zneužívání nebo týrání pacienta.

Pokud se pacient domnívá, že mu bylo neprávem odmítnut přístup ke zdravotnické dokumentaci, může si stěžovat na příslušném krajském úřadě. Ten může v případě oprávněné stíženosti uložit zdravotnickému zařízení pokutu až do výše 500 000 Kč.

Osoby blízké zemřelému pacientovi, popřípadě další osoby určené pacientem, mají právo na informace o zdravotním stavu pacienta, který zemřel, a informace o výsledku pitvy, byla-li provedena, včetně práva nahlížet do zdravotnické dokumentace vedené o jeho osobě nebo do jiných zápisů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu a pořizovat z nich výpisy nebo jejich kopie. Pokud zemřelý pacient za svého života vyslovil zákaz sdělovat informace o svém zdravotním stavu určitým osobám blízkým, lze informaci těmto osobám podat pouze v případě, že je to v zájmu ochrany jejich zdraví nebo ochrany zdraví další osoby, a to pouze v nezbytném rozsahu.

Podle § 48 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, v platném znění, je poskytovatel, kterého si pacient zvolil, oprávněn odmítnout přijetí pacienta do péče jen pokud:

1. by přijetím pacienta bylo překročeno únosné pracovní zatížení nebo jeho přijetí brání provozní důvody, personální zabezpečení nebo technické a věcné vybavení zdravotnického zařízení. Překročením únosného pracovního zatížení se rozumí situace, kdy by přijetím dalšího pacienta došlo ke snížení úrovně a bezpečnosti pacientů, lékař již své služby poskytuje. Rozhodnutí při jakém počtu pacientů přestane přijímat další je však pouze na konkrétním lékaři. Pokud ovšem zvolí pro odmítnutí tento důvod, musí odmítat již všechny nové pacienty včetně rodinných příslušníků dosavadních pacientů,
2. by vzdálenost místa pobytu pacienta v případě poskytování zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství a praktické lékařství pro děti a dorost výkon návštěvní služby neumožňovala,
3. není pojištěncem zdravotní pojišťovny, se kterou má poskytovatel uzavřenu smlouvu podle zákona o veřejném zdravotním pojištění; toto právo se nevztahuje na pojištěnce z jiných států Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru, Švýcarské konfederace, či ze států, se kterými má Česká republika uzavřenu smlouvu o sociálním zabezpečení, zahrnující ve věcném rozsahu nároky na zdravotní péči

Podle § 48 odst. 5 zákona o zdravotních službách je poskytovatel povinen o odmítnutí přijetí do péče vydat pacientovi písemnou zprávu, ve které je uveden důvod. Na této zprávě trvejte, je to důkazní materiál pro případný spor, že vás lékař odmítnul neoprávněně. Pokud by vám zprávu lékař odmítl vystavit, dopouští se správního deliktu podle § 117 odst. 3 písm. c) zákona o zdravotních službách a  hrozí mu za to pokuta až do výše 100 000 Kč. Stejně tak ovšem poskytovateli zdravotní péče hrozí pokuta za správní delikt dle § 117 odst. 3 písm. a) zákona o zdravotních službách, pokud vás neoprávněně a neodůvodněně odmítne léčit. Může dosáhnout až výše 300 000 Kč. Podnět k zahájení tohoto řízení o správním deliktu je nutno podat do 1 roka ode dne, kdy ke skutkové události došlo, a  to k orgánu, který udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb – tím bývá nejčastěji krajský úřad místně příslušný danému poskytovateli zdravotních služeb.

Dle zákona má zdravotnický pracovník právo odmítnout poskytování zdravotních služeb, jestliže by došlo při jejich poskytování k přímému ohrožení jeho života nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví. A  také v případě, že by jejich poskytnutí odporovalo jeho svědomí nebo náboženskému vyznání. O této skutečnosti je ovšem povinen ihned informovat nadřízeného, který zajistí pacientovi jiného zdravotnického pracovníka či mu s jeho souhlasem zajistí jiného poskytovatele. Nic z toho však neplatí, pokud by odmítnutím došlo k ohrožení života pacienta nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví a poskytovatel není schopen zajistit poskytnutí zdravotních služeb jiným zdravotnickým pracovníkem.

Zdravotnické zařízení nesmí odmítnout:

• pacienta, jehož zdravotní stav vyžaduje neodkladnou péči,
• ženu v případě porodu,
• pacienta, jehož stav vyžaduje zdravotní služby nezbytné z hlediska ochrany veřejného zdraví nebo ochrany při práci,
• pacienta v případě krizové situace,
• pacienta v souvislosti s výkonem ochranného léčení nařízeného soudem.

Ano, ale jen pokud:

• zdravotní stav pacienta vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby s hospitalizací souhlasil,
• ohrožuje bezprostředně a závažně sebe nebo své okolí, jeví známky duševní poruchy nebo jí trpí, je pod vlivem návykové látky a pokud nelze věc řešit jiným způsobem,
• je pacientovi nařízena izolace, karanténa nebo léčení podle zákona o ochraně veřejného zdraví, a to zejména v souvislosti s infekčními chorobami,
• je pacientovi nařízeno vyšetření zdravotního stavu soudem,
• soud pravomocně rozhodl o ochranné léčbě formou lůžkové péče,
• jde o nezletilého pacienta nebo osobu s omezenou způsobilostí k právním úkonům, který není schopen posoudit vhodnost poskytnutí zdravotnických služeb či jejich důsledky,
• jde o podezření z týrání, zneužívání nebo zanedbávání.

Za osoby blízké se podle §22 občanského zákoníku považují předkové, potomci, sourozenci, manžel, partner a další osoby v rodinném či obdobném poměru (např. švagři a osoby, které spolu trvale žijí), pro které by znamenala újma pacienta újmu jejich vlastní.